.: Vápník + Hořčík + Zinek
Rád bych potkal toho chlapce z před tří, čtyř let, který se jmenoval jako já, ale poslouchal Silent Shout a neslyšel vůbec nic. Vysvětlil bych mu, jak schvacující, bytostně jiná (a mimojiné TAK blízká) muzika to album je. S pomalu odkapávajícím mrazem jsem si pořídil náhradu za dlouho mrtvej přehrávač a teď zase jdu městem, do posledního nervu mi proniká finále (on and on / outworn) Like A Pen a za oknem tramvaje pak vyvstávají odrazy snů, generovaný datovým tokem, do kterýho je The Knife zakódovali.
Christgau interpretuje sourozence Dreijerovy vyloženě jako humor, ale mně spíš sedí "mischief", než jenom obyčejnej výsměch. Zalézt pod postel a odtamtud pouštět arpeggia jako rezavý angličáky na setrvačník. Další ze způsobů, jak se vyrovnávat s rodinou / civilizací.
>| newton, 22. února 2010, 18:30, Plky (0)
