.: Vzpomínky na léto
Budu psát o výletu čtyřčlenný skupiny, protože po tolika lidech pouštěli dovnitř:
Přišla na nás řada. Odvádí nás chodbou k anonymním dveřím, za nimi pár schodů a další dveře. Opatrné zaklepání, dveře se po chvilce ticha otevřou, objeví se v nich stařec v pyžamu, svítí si na nás lucernou. Mluví rusky. Rozumím jen rozmrzelost, ale nakonec nám kyne dál. Pažalstva. Vstupujeme do tmy, světlo lucerny osvětluje detaily naopak ze tmy vystupující: noční stolek, postel, na kterou dědoušek s obtížemi ulehá. Náhle se kolem nás rozblikají stropní zářivky a prozradí celek, prosklenou výlohu, kterou za sklem obíhá chodba, vytapetovaná reklamními nápisy. V chodbě se polekaně zastaví dvě ženy s nákupními košíky a vzápětí i muž v košili. Ten se začne rozčilovat, prudce gestikuluje, pospíchá otevřít výlohu a vyhání nás (v ruštině) pryč. Narozdíl od spáče nijak neprotestujeme a muž nás odvádí do dalších dveří. Ocitáme se v zaprášeném pokojíku s nízkým stropem, který vede do dalších částí domu, kde sto let nikdo nebydlel. Kolem nás artefakty: plechový hrnek, kamna, staré fotografie a obrazy. V další místnosti okno, za kterým se rozsvítí zahradní altán. Zastihli jsme v něm dvojici u odpolední siesty. Na stolku před nimi čeká konvice a jablka. Muž zvedne vycházkovou hůl a s jedním hraje biliár. Když jablko shodí, žena se čertí, ale pak společně zpozorní a vstávají k oknu, kterým je pozorujeme.
Dívají se tázavě skrz, zahrada zhasne. Pokračujeme do skromné ložnice, na cinkajícím hracím strojku se točí keramická soška novomanželů. Ve stěně se rozsvítí další výjev: postava v dávném potápěčském skafandru, mlčky nám pokyne a zase mizí. Poslední dveře vedou zpátky na chodbu a k patám požárního schodiště. Vyrazíme nahoru, kam nás vábí sílící zvuk vichru. O několik pater výš čeká rozlehlá místnost zavátá sněhem. Po jejím obvodu vede pěšina, po které líně postupují ostatní návštěvníci. Ti na opačném konci místnosti nejdřív vypadají jako součást instalace. Shrbeni k průzorům ve zdi se dívají kamsi ven, co vidí? Vybraná okna protější kancelářské budovy. V jednom sedí pár v obývacím pokoji, jsme svědky jejich němé hádky. O průzor dál se připotácí opilec, opře se o sklo okna, zpozoruje, že se díváte. Mává, volá, nemůžete se slyšet.
Pěšina končí u výtahu, který nás vyveze do nového patra. Vstupujeme do obchodního domu, kde se nás okamžitě ujmou nadšení prodavači v uniformách. Každý mluví jiným jazykem: dvě Španělky nám vnucují svetry a kabáty ze šedesátek, soukám se do nepadnoucího saka a všichni společně před zraky dalších skupinek absolvujeme kolečko oddělením konfekce. Happy shopping! zní dokola jediná slova v angličtině, mantra celého patra. U nábytku brebentí černoch svahilsky, za rohem nám mladá Polka entuziasticky nabízí přístroj, přehrávající vybrané zvuky přírody.
Všímáme si nenápadných dveří: vedou do chodby, obcházející část oddělení. Chodba je zalitá rudým světlem, které přichází z výhledu na zasněžené prostranství před nákupním střediskem. Okamžitě mi to asociuje předrevoluční zimu v Praze, jednobarevný výlohy v mlze dávnejch vánic. Postava v obleku se s obtížemi probojovává vichrem, ale padá vysílením. Nezbývá, než se vrátit k nákupům. Tentokrát se nás ujme Ital a přesvědčuje nás o pohodlnosti postele. Najednou je patro plné povyku. Mezi prodavači a návštěvníky z dalších, dávno roztrhaných skupinek, se proplétá dědoušek z úvodního pokoje, stále v pyžamu. Vyplašení prodavači volají ochranku a nechají dědouška i přes jeho zoufalé protesty odvést kamsi pryč. Celou scénu sledujeme jen útržkovitě, protože nás mezitím Ital donutil postel vyzkoušet a teď nám dokonce notuje ukolébavku. Když konečně odběhne, zvedáme se a pátráme po starci. Leží v posteli v tajné místnosti za jednou z inzerovaných skříní. Pokračuje s vyprávěním a nám se nechce pryč. Nakonec se loučíme (s hercem, nebo jeho postavou?) a hledáme východ z nákupního patra. Cestou ven se za našimi zády cyklus opakuje: stařec rozespale vykukuje ze skříně a vydává se prozkoumat, co je to za ruch, který ho budí.
Jsme zpátky ve výtahu, zastavuje v patře, kde nás uvítají dva snídající potápěči. Obsluha výtahu se omluví a pokračujeme do přízemí. Projdeme závěsem a stojíme ve výloze do amsterdamské ulice. Neoholený muž v županu nás zve na kávu ve společnosti figurín a občas zamává na kolemjdoucí z ulice, ať se k nám přidají. Nezdržíme se dlouho a výtah nás naposledy odváží pryč, do vybydleného poschodí s opuštěnými pokoji a rozlámanými zdmi, zaplavenými skly a prázdnými šatníky. Následujeme matnou hudbu, někdo se zdrží u projekce, zabírající podzimní park, do kterého po dlouhém čekání zabloudí náš stařec, místo pyžama frak a v ruce hrnek s kávou. Sám dlouhé minuty kontempluju na dalším rohu, kde už melodie sbírá konkrétní obrysy.
Tehdy tu skladbu ještě neznám – je dalším z prvků na pomezí snu a neskutečnosti celého zážitku. Ten brzo končí, ale konec uměle natahujeme loudáním se poslední místností, sálem ořezaných stromů, jejich holých kmenů uprostřed ticha. Pouť adaptací Višňového sadu je za námi.
"Jestliže umění obohacuje naše životy, obohacuje celou společnost," píše se pravdivě v odkazované glose. Skutečnosti, že za státní peníze budou vznikat absurdity a blafy, se pochopitelně nevyhneme, ale jde přece o nedílnou součást celýho procesu: umění není produkt a investice ti nezaručí, že dostaneš nazpátek Mozarta. Pokud ale investici předem vzdáš, nedostaneš nic. Zbyde ti trčet v bahně pokleslosti a hnilobný tradice.
Ve světě, kde je mecenášství zapomenutou ctností a na bohatství sedí až příliš často lidé chudí na duchu, jsou veřejný finance zcela únosnou alternativou. Kéž by obecná hysterie směřovala tam, odkud z rozpočtů tečou ve velkým – a motivem je namísto kultury prachobyčejná chamtivost.
>| newton, 16. října 2011, 3:37, Plky (1)
.: Hommage à Henry Purcell
Hudba startuje na čtvrtý minutě
a dotýká se nebe.
>| newton, 6. září 2011, 23:06, Plky (0)
