.: Mindless, messed up mumbling
Anarchy In The UK je rána pěstí mezi oči – doopravdy jsem ji slyšel až teď před chvílí. God Save The Queen. Bohajeho, takhle zprodukovanou muziku snad mixoval sám Nejvyšší. Tisíc klišé kolem Sex Pistols makes newton a dull boy: ignoruje Johnnyho Rottena a ten ho svým "er" smete ve věku, kdy už by měli být oba podstatně rozumnější. Do soundtracku zády k půlnoci střihnu Spaceka a najednou je mi nad srdce jasné, že Motion Control být hitem z budoucnosti. Jenže to už se mlhou blíží The Residents, v rytmu Baja stahují kruh kolem newtona nebožáka, který se pak bojí dotknout adresáře w_lust, kde se krčí desítka empétrojek vlastní výroby, kolekce nicotná ve srovnání s TÍM, co bouří sluchátky.
Z bažiny tápu přes co.uk k homepage Molly Harvey a odtud titěrným odkazem na její deníček. Když šestadvacátýho září v Akropoli zpívala
You never knew why I was blue
So I went to a movie after you
Spread out on your feather bed
With weather maps you never read
You said the east was freezing but
The clouds were insignificant
I never knew what made you speak
Of sleet between your satin sheets
říkal jsem si, jaké asi oči na mne vykukují zpoza masky Minnie Mouse, odkud se vzala tahle Beekeeper's Daughter? Nevěřil bych, že to může být tak ordinérně výjimečný příběh, že se pročtu k jejímu alter-egu Dougovi, prostitutovi z LA, a k smrti přítele, minulý měsíc. Vy snad ano?
To píšu jen tak, přímo z ospalé hlavy, God save the stream. Pak uteču spát, never knowing demons dance alone.
>| newton, 30. srpna 2004, 1:08, Plky (0)
.: I love talking with Andy!
Jsem toho plnej:
Včera mi odešla nálada, práskla za sebou dveřmi a ani necekla, kam a proč vlastně jde. Chcíplej, nevyspalej a bez vitamínů od Cé po Chň jsem byl v rachotě zas jako duch a radoval se jen z Lukova článku v Hospodářkách. Ten samej Luke mi někdy v pět volá, že soukromá seance s Andy Brickem – tím Andy Brickem, o kterém jsme pro L115 zmákli první dokument zabývající se herní hudbou na světě a skoro nikdo u nás to nezaregistroval – tak tahle seance se posouvá na sedm, takže ať teda koukám po práci přijít. A já nechtěl, fakt ne. Snažit se anglicky komunikovat s někým, kdo je třicet úrovní dál, než já, využít takovou příležitost a nebýt jako obvykle za málomluvného debila, na to jsem tohle pondělí prostě neměl. Nenechal jsem se ukecat ani od Luka, ani od Yenni, načež mi prvně zmíněnej uraženě praštil s telefonem. Aťsi! Přece jsem nic nesliboval. Samozřejmě mi to v hlavě hlodalo, ale.. Tak za čtvrt hodiny zvoní mobil znova a na druhym konci Yenni tichounce špitá, že jako je to s tou dubovou palicí Dobrovským k nesnesení, že se snad i porafali či co, a já jen pěním ("ježiši, pohádali, proč??") a okamžitě vytáčím toho sígra nejlepšího kamaráda, a když mě k mému údivu nezjebe jak hada, říkám, že přijdu. V hlavě mi předtím cvaklo do programu "come what may" nebo "man, whatever" nebo možná "fuck you all", půlhodinu do sedmý jsem sarkastickej na všechno kolem a Indiánovu fungl novou Nšo-či přímo před ní tipuju na pětatřicet, i když vím, že jí může bejt maximálne dvacet pět, páč ten chlívák je vyhlášenej stopař mladýho masa. Pryč.
Šestadvacítka se škrábe do kopce od Dejvický na Červeňák, mě tradičně bolej hnáty z celodenního přešlapování na místě (do rytmu čehokoliv, co má kopák) a z otupělýho mozku doluju témata, který by pidižvík Grygar mohl ve stínu slovutného composer/conductora mačkat v dlani, aby se nepočůral strachy. A jak tam přídu, 42 Mozambická (a máš to, teď ti tam budou lozit davy), třesu si rukama s mr. Brickem a Petrem Pýchou z FILMharmonickýho orchestru, tak je to úplně jiný, než jsem se bál, úplně v klidu, úplně báječný, protože ti dva maj v popisu práce hudbu, a jsou mi díky tomu frekvenčně blíž, než lidi, který znám nekonečně dýl, než je ta sotva minuta co sedím v obýváku vedle dirigenta koncertu herní hudby im Leipzig; zároveň hostitelé si evidentně oddechli, že ten lenochod dovalil svojí kolorovanou kštici, Yenni jako vždycky úžasná a Luke zpátky v dobrým rozmaru, aby ne. Moje konverzační angličtina má daleko k dokonalosti let, kdy jsem dával pozor v jazykovce (Omská 1300, pozn. kronikáře), ale když rukávy u večeře sypou zvířecí historky z cestování, dávám k dobru zážitek svýho otce z Ázerbajdžánu nebo tam odněkud. Chytám se. Přes víno kotvíme u politiky a s Petrem – což je naprosto famózní, protože on je slightly jiná generace a navíc ženáč – se doplňujeme v líčení perverzit komunismu v Československu, a jakej má těch čtyřicet zkurvenejch let dopad na dnešek a ještě pár tisíc dní po něm, než pojdou starý kádry. A zase přes muziku, páč já samozřejmě nezapomenu, jak jsem často usínal při rodičema pouštěný Svobodný Evropě a do idealistickejch snů mě vyprovázel tehdejší jingl 'Událostí a názorů', převzatej Axel F od Faltermeyera. Bricka tyhle detaily skutečně zajímaj a já levituju v sedmým nebi, že někdo jeho formátu poslouchá, co mu vykládá "a friend of Pavel's". Nakonec jezinku Yenni napadne nahodit ten zpropadenej Song pro Luka, na kterej Brick řekne "I'd like to hear more..", čemuž nevěřím, ale stačí mi to k nejlepší náladě za posledních snad milión let, tak dlouho mi to přijde.
Potom se promítají fotky z Etiopie – nemusím vysvětlovat, jak nádherný některý ty obrázky jsou. Pokud dostanete pozvánku na ofiko projekci, nebuďte skety a koukejte ukázat čumáky. Večerka je v půl dvanáctý, pánové od hudby pospíchají chytit poslední metro a my s Evou, která přišla, i když na mě byla naštvaná (a já příliš soustředěnej na sebe, než abych si toho všimnul), za nimi vlajeme, jenže kvůli nečekanému vpádu autobusu nám mizí z očí, že stačím jen vyhrknout seeya a dál si jen přát, že opravdu seeya. To mě ještě čeká noc, kdy usnu někdy ve čtyři ráno, protože do té doby budeme ležet s Evou vedle sebe na posteli a nahlas říkat, že nemáme odvahu se rozejít, i když bysme měli.
Ale jako jeden z mála odvčerejška vím, kde požádal Andy – mimochodem živej důkaz, že Američani nejsou jeden velkej, chodící, ropou živenej hamburger – svou ženu o ruku, a proč to nakonec bylo jinde a jinak, než pečlivě plánoval. Funny storka, jak takovým říká Luke, ovšem nečekejte, že vám ji tu vyžbleptnu – koukejte si najít vlastního skladatele. Ten druhý z našich dokumentárních videí, major Jack Wall, je pořád ještě volný. Right?
>| newton, 24. srpna 2004, 18:06, Plky (0)
.: Jsem mashed 8-/
Z pátku na sobotu jsem byl asistovat u stříhání LEVEL TV, což spočívalo v hraní Mashed a pojídání smažené rýže, kterou kousek od redakce servíruje roztomilá čínská slečna. Ve dvě ráno bylo hotovo, jen normalizovat zvukovou stopu a hurá domů na kutě (protože dnešní sobota je v mém případě pracovní). Jenže jak to tak v nejnevhodnějších chvílích bývá, kleknul disk, na kterém ležel finální sestřih. Zoufale obvoláváme machry přes hardware – bohužel řešení, které by obnovilo ztracená data do ranní uzávěrky, neexistuje. Klejeme, rouháme se. A dáváme znovu grabovat přes půl hodiny natočeného materiálu. Hurá k autíčkům, drží nás nad propastí trudnomyslnosti. Teď už bych jim tu devítku dal..
Někdy před pátou tuhnu a padám na slavný levelácký gauč. Spí se na něm královsky, bohužel jen dvě hodiny. Pak mi nezbývá, než dobelhat své stávkující tělo do krámu, kde na zemi ještě hodinku chrním, anžto otvíráme až v 9:30. Tři a půl hodiny do zavíračky dělám vše pro to, aby dovnitř nelezli zákazníci: reprobednu nechávám uvnitř, stejně tak stojan se slunečními brýlemi (lidé se k němu slétávají jako vosy na limonádu) a krám zaplavím muzikou z CDčka s empétrojkami, které jsem si onehdy prozíravě přinesl. Madvillain, Tegan se Sarou, think tank Blur a Bowie naživo v BBC Theatre vytváří akustickou bublinu, do které se odváží vstoupit jen ti nejsmělejší – většinou turisté, nadšeně se zajímající, co že to hraje. A já je musím zklamat, že něco, co u nás v krámu nekoupí.
Konečně doma si jdu po tomhle výlevu pustit Guilty Gear XX, jejíž nadšenou recenzi jsem před pár minutami odeslal. A pak spát, spááát..
>| newton, 21. srpna 2004, 15:07, Plky (0)
.: Ch-ch-ch-ch-changes!
Koupil jsem si fialovou barvu na vlasy a – přebarvil je. Co to znamená? Že moc žeru filmy? Že vážně potřebuju změnu? Vážně jo. Krám mě ubíjí: pořád ty stejné regály, ta stejná muzika, stejná žlutá trička a ksichty, ksichty, tupé ksichty zákazníků, kteří přišli nakouknout a já bych jim to v normálním rozpoložení mysli samozřejmě neměl za zlé. Jenže teď přepínám na Randala z Clerks. A moc žeru filmy, I know.
Z fialové hlavy je něco na půl cesty mezi černou a vínovou a vážně super. Dokola poslouchám všech deset písniček, co v brzké době skončí na stříbrném kotouči s názvem "Wanderlust", mém vlastním CéDé. Ujišťuju se, že jsem TO konečně trefil. Lord, get me out of here!
>| newton, 18. srpna 2004, 0:37, Plky (3)
