.: Deník Toreadora
"Převládající tvrzení, že jsem svůdce žen, mě hořce bavilo za všech těch osamělých nocí."
~ Leonard Cohen
1 Eurolines +420 602 387 672
V 9:30 jsme mohli čekat na autobusovým nástupišti a rozhodnout se cestovat do Madridu, přes Plzeň CAN a Norimberk, Adcom Center Bahnhofstrasse, Štrasburk, rue du Maréchal Lefebvre, Perpignan, l'hotel Paris Barcelone, Figueres, est. de autobuses, Girona, est. de autobuses pl. Espaňa, Lloret de Mar, také est. de autobuses navíc ctra Lloret-Tossa, Barcelonu, est. de autobuses Norte, Barcelonu, est. de autobuses de Sants c. Viriato, Lleida, est. de autobuses, Zaragozu, ne est. de autobuses, ale av. Valencia, a konečně Madrid, est. Sur de autobuses Mendez Alvaro.
Nikdy jsme to neudělali, jen spali nebo se zrovna budili a někdy jsem seběhnul dolů do pekařství koupit snídani. Potom jsme se rozešli a potom mě napadlo, že jsem možná promarnil šanci s tebou někdy vystoupit na ulici maršála Lefebvreho, jestli si to z té francouzštiny překlápím správně. Alespoň teda udělám něco pro své zdraví a naučím se další cizí jazyk, řeklo moje odhodlanější já o víkendu. Hned v pondělí jsem vzal ze šuplíku tisícovku a vyrazil do města pro knihy. Ovlivněnej Madridem, est Sur de autobuses Mendez Alvaro, uvažoval jsem v první řadě o španělštině, ale zadní vrátka nechával otevřený i jazykům arabského světa – ostatně Arabové měli co do činění nejen se španělskou Córdobou / قرطبه / a umět syrsky říct Chápu, proč se chcete odpálit, ale pojďme si o tom promluvit, má v rozpolceným světě společenské výhody. Jenže vstříc regálům s polštinou, rumunštinou, chorvatštinou a výukovými programy pro dávno prošlý systémy moje odvaha polevila, takže jsem u pokladny skončil se slovníčkem mongolskýho jazyka z edice Lonely Planet a Vyzdvihovaným debutem mladé české spisovatelky. Nalistoval jsem poslední stránku slovníčku a byl tam následující kvíz:
Jakým cestovatelem jste Vy?
a) už zase večeříte kuře, protože kuře je jediné slovo, které znáte
b) když Vám nikdo nerozumí, přistoupíte blíž a mluvíte hlasitěji
c) když barman nerozumí vaší objednávce, zběsile ukazujete na sklenici piva
d) jste obklopeni místními lidmi, vyprávíte si vtipy, vyměnujete e-mailové adresy a sdělujete zážitky – ostatní cestovatelé si chtějí půjčit váš slovníček
Představil jsem si sebe na pláni bůhvíkde, jak chřadnoucím uhlíkem čmářu @ na balvan za gerem a lovec Arslan slibuje, že Určitě napíše, jak to dopadlo s operací nohy nebo Znáte ten, jak jdou dva Rusové stepí nebo Pamatuješ, když se malej Berkegen ztratil na cestě do města a za mnou stojí hlouček nehty si kousajících batůžkářů z Francie a Izraele a Kanady a hází závistivý pohledy na knížečku, která mě v Praze stála stopadesát devět korun a tady mi trčí z kapsy rozdrbaných kalhot.
Vyzdvihovaný debut mladé české spisovatelky nemá na poslední stránce nic zajímavýho, ale uvnitř přebalu je fotografie autorky, tvářící se velmi sebejistě a nad věcí. Je to pochopitelný – narozdíl od většiny už v Mongolsku strávila dva roky a zná tím pádem o 1 celá 46 mongolských vtipů víc, než průměrnej Čech. Autorka vypadá trochu jako tvoje starší sestra, tak si říkám, jak by se na záložce vyjímala tvoje tvář. Jo, přesně ta. Jak se řekne mongolsky Masarykova plena? Jak se řekne mongolsky Ledovec?
I have been having heart pains.
Minii zurkheer ui ui khatgaj ovdood bain.
Jak se řekne mongolsky Automaty na Coca-Colu?
Za oknem pořád foukal ten zdivočelej vítr, natřásal listí na větvích stromů v ulici a začátek července tak vůbec nevypadal jako začátek léta. Na Malostranský nestál neschválenej David Černý, ale potrhaná vlajka na divným podstavci, a spousta náhod dala do pohybu věci, jaký nešlo předem vyčíst ani z tý jinak dosti přesný hrsti kamínků na stole.
Myslím, že by se jí to mohlo líbit, řekla Markéta v kuchyni a tam a v tu chvíli jsem se doopravdy rozhodnul. Už jsem věděl, že budeš na čas v cizí zemi za dobrovolnickou prací, šlechetnej způsob zušlechťování sebe sama, tak mě napadlo do toho městečka za tebou vyrazit, samozřejmě kvůli sobě – žrát se doma vedlo tak možná k nakousanejm prstům a to je voser i bez nenaplněný lásky. Možná promarnit šanci vystoupit kdekoliv, to přesně jsem teď nechtěl.
Balím nově koupenýho Jacka, hezký malý vydání Dharmovejch tuláků, sice ne paperback, ale krásně do ruky, balím Španělskou konverzaci, s frázema Ztratil jsem svoji dceru a Nechci se milovat bez prezervativu, ty stoprocentně zaberou.
Balím hrozně málo věcí a kdo by řekl, že nejcennější nakonec budou modrej ošklivej zápisníček, reklamní propiska a sehryzaná tužka.
2 Ať LL = J
Do Španělska jsem vyrazil s měkkým "i". Hoď chlebem, kdož jsi bez řízku.. Kluci usínaj na klínech svejch holek a já se zaobírám myšlenkama na klíny jinejch holek a ten tvůj především. Vedle mě jsou dohodlí, že si na noc lupnou piluli uspávadla. Vesmír měřím kilometrama do Basileje na značkách každejch pár minut vpravo, kilometry padaj dolů, ale tenhle autobus jede přes Montpellier a ostatnímu se nocí vyhejbá. Na pumpách kolektivně močíme stopu a ráno už jsme v Calelle, moře tam tak nějak prostě leží rozlitý, vějíře ve frontě u lístků na železnici potvrzujou jinej kraj. Barcelonskej vlak mi ujel, takže jsem ve městě holubů zaseklej v parku Průmyslu, divný jméno pro park, a chci zkusit na nádraží přetlouct noc. Jako bych ani neodjel z republiky, jen se všichni kolem rozhodli mluvit cizí řečí. Pár kluků tu na betonovým plácku hraje basketbal, děda krmí ptačí množiny. Vytuhnu, z únavy a sluníčka, a nevyspání bere chuť cokoliv obcházet, fotit, těšit se.
Zpátky na nádraží, kecnout si vedle odpadkovýho koše je recept na pocit oblíbenosti – permanentně k vám někdo míří se zmuchlanými dárky. Vědomí únavy mě začíná štvát, snáší se na mě ruku v ruce s pochybama, tak se rozhodnu najít hostel a v asi tisíc uličkách pak hledám hostel a najdu jen jeden socialistickej hotýlek, kde je plno, a chlapík z recepce mě posílá do jinýho poblíž, ale ani podál o jinej nezakopnu. Moc mi to nepřidalo, měkká postel teď zní jako spása a já si ji nedokážu obstarat. Cestou zpátky na nádraží jsem snoval scénáře, jak se někomu vnutit do bytu, protože ty okna a balkóny v těch rozkošnejch uličkách jsou hrozný pokušení, ale nakonec tu sedím zádama o bágl a bágl o lajnu sedaček, pod sebou rozkutálenou karimatku a je mi snad nějak. V jednu nás ovšem vyrazili ("No habla espaňol? CLOSED!") a lokomotiva bolehlav dorazila do stanice. Noc před nádražím ale nakonec lepší Ritzu, celá vlhká, děkoval jsem za ni a epizodickej spánek. Strategický místo u boudy hlídače parkoviště, kam si policajti chodili vyprávět vtipy, přitáhlo další spáče a udržovali jsme tam tichou pospolitost, přerušovanou jen sípavým kašlem malýho černýho kluka. Mně třeští hlava. Přišly ještě nějaký Němky a pak jedna holka, lehla si hned vedle mě a to mi udělalo radost, i když hned zabrala.
V sedm ráno je v Sants vytoužený Talgo, přímej vlak pět set něco kilometrů na západ, konečně zase v pohybu a všechno je najednou mnohem smysluplnější.
Prošel jsem Pamplonu, vánek tu drží jinak nesnesitelný vedro zkrátka, stará čtvrť je v neděli po poledni celá mrtvá, maňana zavřela i turistický informace a cosi, co se zdálo, že mě může dostat kam potřebuju. Plán B je vzít to pěšky, dva dny pochodu na ostrým slunci, ale proč ne, boty mám dobrý i vůli kmitat jako fretka, ovšem za rohem se krčí schovanej autobusák, menší hala se žlutou konstrukcí, pravidelná linka se zázračným diario v jízdním řádu, vyhlídce bejt ještě dneska u cíle podléhám zcela a upřímně, stojí mě tři eura. Autobusy plujou dovnitř a ven a smrděj, cestující moc ne, ale nečuchám k nim. Salida, píše se tu na okna přijíždějících korábů, stejný slovo pro východ / únik a odjezd, ten jsem postrádal v Barce. Němej žebrák u okýnka autobusový společnosti spoléhá na milosrdenství, nechávám mu tu nejmenší minci, co dostanu zpátky, tváří se dost zklamaně. Perdone, amigo, cent k centu a je z tebe Kačer Donald.
Když se mě člověk s klackem na cestě do Santiaga ptal, jestli jsem taky na pouti, jen jsem odvětil "Estella" a po necelý hodině vrčení do kopečků mě tam autobus vyklápí, tak tohle je to město, co ze satelitu vypadalo, no, jinak. Realita je větší, modernější, obyčejná. Instinkt mě dostává do správný ulice a dřív, než si uvědomuju, jsem na adrese tužkou v zápisníku.
Není tam nikdo a ten nikdo nemluví anglicky, až se na zaťukání vynoří dáma z recepce, jenže je na tom s jazykama úplně stejně. Ukazuju tvojí fotku, gestikuluju, dobíráme se k pointě, mám se vrátit na dinero (sic) v devět, to bude šance, že se něco dozvím, každopádně TEĎ tu určitě nikde nejsi a kontaktní telefony prý nikdo nebere. Jdu na prašnou cestu hned za hlavní bránou, čekat už umím, tak to dělám, pochybnosti kutaj jeskyňky v přesvědčení, jsou to vzorný permoníci, hodiny ubíhaj a představy formujou pléna a správní rady, dokud mezi jejich překřikováním najednou neslyším, nepoznám tvůj smích.
Hola, seňora! a tři holky stojí, jediná jako solnej sloup.
Nevěřit vlastním očím, říkáš tomu pozdějc. V hostelu s váma bydlí banda bláznů, vypadaj úplně jako ti naši, mentální selhání i fyzický disproporce, je to tu všechno jako v artovým filmu, kulisy divoký trsy trávy po kopcích za plotem, Saura nebo klidně třeba Carpenter, si vyberte. Spousta dalšího čekání i povídání, máte svůj program, tak v něm hledám skulinky bejt pohromadě. Hodně toho prosedím, pročtu venku. Pro lidi z work campu jsem úkaz, máš si mě vzít, říkají.
Dva španělský kluci mi za zádama kreslí na čtvrtky papíru, rozumím jim "mosquito" a jinak nic nebo jsou zticha. Vymyslím Mantru balancování:
Nejsou žádné pochybnosti
je jen spousta pochybností
Nejsou žádná vyznání
je jenom víra
Nesedíme v trávě
stojíme v ní jednou bosou nohou
Přijde druhá noc, to už se opijeme, za vzdálený bouřky utečeme, kolem nás se práší, dokud nejsme polomrtvý a ty v usínání
"Škoda, že s tebou ne--"
Rána od boku mě dostane zhola nepřipravenýho, namlouvání si čehokoliv se ukáže jako právě to, namlouvání, a když ráno odejdeš, s domečkem z karet je ámen.
Vylezl jsem půl kopce, schoval se ve stínu a něco minut byl tak blízko šílenství, že to teď ty další dny bude těžký. Nedivím se, jak Kerouacovi na tý hoře hráblo. Brečel jsem jako jehně a hejkal jako osel. Mluvil se sebou, nahlas konstatoval věci, který bolí, který dávaj chuť udělat tu ze skály definitivní salidu, protože tak je to jednoduchý a náročný věci mě lámou, jak jsem si tímhle neuvěřitelným způsobem ověřil. Když jsme leželi zatočený pod hvězdami, spolu ve lvím objetí, věřil jsem zázraku, iluzi. Ničí mě, že pravda podle všeho zázračná být nemůže, že abych tohle snesl, musím se proměnit v cynika, projít peklem sám za sebe, tedy člověka, který je mi najednou odporně cizí a prázdný. Matoucí na tom je, že iluze mě sem nejspíš dovedla. Že jsem si namluvil věci, jejichž opravdová povaha mi tu bere vůli bojovat. Vím, že doma tuhle zkušenost zkonsoliduju a posune mě dál, ale nejdřív se tam musím dostat. Mohl by mě uštknout had. Mohla bys říct, že mě miluješ, ale nikdo z nás by tomu nevěřil.
Jdu si ven číst, město nechávám jako poslední záchranu a v pražícím slunci se mi dolů nechce. Podávám si ruku s bláznem, oni tak posedávají na verandě a vydávají podobný zvuky, jako já před hodinou nahoře. Tak proto jsem se mu od první chvíle líbil. Spousta věcí tu dává pronikavý smysl.
Psaní mě zachraňuje, slova jsou momentálně to jediný, co mám a není mi z toho na blití. Na cestu jsem si chtěl koupit moc hezkej etnickej (materialisto!) blok, co ho inzerovali v NP, ale tři stovky za něj mi přišly jako fair trade jen vůči tomu indiánovi, co bloky někde za oceánem z recyklovanýho papíru vyrábí. Ale překvapuje mě, jak dobře se škrábe v ruce, jen pár zpětnejch oprav a je to velice bezpečný, v chládku tady před hostelem, když zrovna nebalancuju tam a zpátky po šedivý zídce, nebo si nehraju na jogínskýho plameňáka. Vidíte, slova fakt chráněj. Můj kruh ochrany před mým kruhem ohně. Jo, zpívám si tu taky. Očistec má něco společnýho s plameny, nebo ne.
Od sousední usedlosti sem jde rafání, jak na sebe poštěkávaj Španělka a pes. Když jsem byl zakousnutej do tvýho ramene, vyla si jako stepní kojot, což bylo příhodný, když jsme leželi na stepní cestě, s kolejema od toho bílýho roveru, co je přes den slyšet za Oncinedou. Teď jsi někde u Atlantiku, chtěl bych tě pořád vidět v plavkách, i když proč vlastně, tělesnostem už jsme dali co proto a u moře plánuju strávit noc před cestou zpátky (mystika před martýriem). Co asi dělají ostatní z té posádky, bankovní hrdlořezové a rastafariáni od Kutné Hory, dvojice holka v růžových kalhotech – kluk přisnědlej, jako spolužák, kterýho my dětský kurvy povzbuzovaly v jedení křídy a slízávání tabule, což byly jeho divný sporty. A táta od rodiny, co seděl vedlě mě a říkal, že si zajede do Barcelony změřit Camp Nou, plave v moři nebo hotelovým bazénu a má ten "příjemnej pobyt", kterej jsem mu popřál a vystoupil do pětatřicítek Costa Brava, je to třiapůl dne nebo rok? K smíchu.
V Praze jsou týdny, kdy se neděje vůbec nic, ale civilizace se přesto hroutí během jedinýho večera, věže pyšný hroutí svý vůbec nic do země, ze země se zvedá prach, jak o tom zpívala Siouxsie, už nejsme ve Španělsku, ale v mormonním předsálí všech hovadin světa a koho by nevytočilo, mít Boha určenýho a Boží království jako mapku Středozemě. Spontánní text, Snydere! A hop na zídku.
3 Deník Toreadora
Deník Toreadora – takovej název by se líbil Cohenovi. V písničce taky je pasáž, kdy se opakuje název tý písničky, všechno k tomu směřuje, tak tohle by mohlo být ono. Jsem pořád ještě v úterý (proč přestat) a slyším, jak Milan říká Předhazuju ti všechny možnosti, aby to pak vypadalo, že jsem měl pravdu, nebo tak nějak, u okna v McDonaldu, venku tma a Václavák. Cítím, jak bystříte smysly, protože nikdo nevíme, odkud se teď z náměstí vydat. Na Příkopy, k Prašný bráně nebo do kina? Praha je daleko. A San Sebastian? Gibraltar? Figueres, tam bych to stíhal, přivézt Teri V. kámen a vyrazit jí s ním oko, abysme si byli kvit. Jak se řekne španělsky Cherche la femme? Nebylo by výhodnější používat pseudonymy?
Zasraný mouchy. Člověk je konečně tvůrčí a částečně svobodnej, ale potí se pořád stejně a pot táhne bzučivou verbež k napajedlu přehřívajícího se těla. Už jsem si tu vyloženě ustanovil autorskou základnu, přesouvám se mezi stíny těchhle hustě listantejch stromů, dotýkaj se navzájem větvema a navzdory horku jsou sytě zelený. Přesto nevěřím na jih Evropy, nelíbí se mi tady, v krvi musím mít fjordy a jedle, ne fiestu, protože ve Španělsku snad není nic důležitý. A my jsme imperiální kolonizační jednotka, která má dobývat kosmos, ne se válet pod fíky a po večeřích o padesáti chodech nadšeně dupat. Nebo jo? Život tu musí mít svý výhody, ale k těm není slovansko-germánskýmu spratkovi povoleno se dopracovat. Moje bledý nohy tu tmavnou jen velice pozvolna a neochotně. Od vnitrozemí jde snad konečně déšť. Bouřky jsou tu mohutný.
Jak se zatáhlo, bylo líp. Bez slunce je tu všechno snesitelnější a kapky padaly velký, ale v rozestupech. Zavázal jsem si tkaničky bot, dobyvatelsky napevno, a mazal využít okno v dávivým počasí a vytáhnout krizi na novej kopec, sousední od kopce nářku. Minul jsem díru opuštěnýho lomu a dál si kecnul pod skalku a viděl u obzoru cenit zuby černej mrak, co vypadal spíš jako dým ze zápalený kaučukárny, nebo že Baskové něco odpálili. Od Estelly sem dolejhala pochodová kapela, červenec je měsíc oslav. Všude dokola mraky, takovej vzácnej a přívětivej pohled, ale pak se mi obloha za zádama zase roztrhá a já nazvu slunce zkurvenou mouchou.
Pak ale zalezlo úplně za ty těžký, teď už jednolitý mračna, a zvednul se silnej vítr, tak jsem chvíli běhal do stráně a zpátky a příjemně se zahřál. Bylo něco k osmý a já vlastně pořád čekám, až se vrátíte od moře, trochu jsem četl Tuláky a v pasáži o zenovým tanci po balvanech viděl sebe jinde v průsmyku a zničehonic se cejtil se sebou smířenej, jen skrz poezii těch slov, ale vážně. Za mnou mlátily vzdálený hromy, břicho hladový se taky ozývalo, ale když jsem zavřel oči, tak hlava cejtila, že to s ní Bůh nevzdal a já se ho samozřejmě hned zase chytnul jako klíště, věřil, že tě můžu milovat, ale nebejt Kierkegaard, šlapat svoje cesty a pamatovat, že tam tvoje mladá opilá náruč byla, když jsem ji nechtěl, ale potřeboval.
Skoro jako jsem se naučil nezabíjet hmyz, i když ho nenávidím a děsí mě, tak to snad dokážu i u sebe.
A pak se vrátil ten dešťovej mrak a rozpršelo se, jenže to byly slzy radosti strážnejch andělů, protože takovou práci tam dělaj vysloužilý citlivky. Vlaštovky lítaly nízko a přišlo jim to dobrý.
Tohle je vlastně typická reakce člověka v koutě, říkám si druhej den. Obrátit a prozřít, jinak totiž zbývá šílenství a šílenství jsem se vždycky bál asi nejvíc. Kolik šílenců se dušuje, že prozřeli? Ráno je dlouhý, středa, ležím až do jedný a pak píšu, "Bledý závěsy stažený / není co dělat / není co říkat", krmím se sušenejma fíkama z obchůdku v Barce, ulici pod Aragó, Barcelona je divný město, ale to asi každý, kde se vyklopejtáte z podzemky a nevíte vůbec nic. Klepeš na dveře, jsme si tu blízký, nezapřem karmu, z chodby huláká muzika, místní hrdina, není to dobrý ani špatný, je to Espaňa, a my dva instantní partneři na několik roztodivnejch dní. Házím si pětkou, nevychází mi nic novýho, ale večer si vyrazíme z kopce do města, svět se zamotá do klubka kolem nás dvou, první a poslední rande, s pouličním divadlem, ohněma vysoko do náměstí, zmrzlinou, uličkama, schody jdeme levá pravá, protože už se držíme kolem ramen, potkáváme vyhlublý pestrobarevný kočky a mládež naloženou u vymlácenýho obchodu a nakonec stoupáme do fotky mostu, poprvé jsem ji viděl někdy před dvěma měsíci, a opravdu tady jsme, Římani jsou blázni, pod náma kachna zaplouvá do rákosí, zůstanem na tom kamenným hrotu kus noci a je nám spolu krásně. Uvědomuješ si, že bude půlnoc, jsme v srdci Navarry a vlaštovky už odfukujou zobákama? Tak jdeme spát taky, ale chvíli nám to trvá, nakonec zavíráš oči a posloucháš, jak vyprávim o cvrččím džusu svatýho Šebestiána, jak ho kvůli tomu džusu svatořečili a on pak "Notyvole, takže s těma šípama jsem blbnul zbytečně?" a Vatikán shovívavě krčí rameny a srká Šebestiánův džus zahnutejme brčkama s insignií Svatýho stolce a Šebestián si dá po chvilce upejpání taky, jen mu pak teče dírama po těch šípech ven.
A spali a spali, hlasem Karla Högera, okna dokořán, rolety vytažený, srdce dezorientovaný, ale poněkud šťastný.
IV
Čeho je symbolem netopýr? Dopoledne tu zhasnutou chodbou poletoval. Tuláci jsou ve třech tisících a krapet ztrácej na dechu, i když tam pořád číhají věty typu "Praskání dohořívajících polen bylo úplně, jako kdyby pronášel krátký poznámky o mým štěstí." a já si připomněl jednoho kluka, on by mohl být takovej nadcházející Bódhisattva, protože z konzumu snad zvládne vyrůst a jeho nadšení pro krásno (krásno / prázdno) se "nic na světě nevyrovná"; jen to člověku přijde až skoro podezřelý. Ale nechtěl tu někdo pár stránek zpátky věřit na zázraky?
Protože mám peněz jenom na ty večeře, přineslas mi od oběda meloun a pak jsme chvíli meditovali o rybaření, dešti a holandskejch sýrech, na který se nedá nevzpomínat, jak je kutálej ve velkejch bochníkách po dlážděných náměstích severně od Amstru. Tao možná sýry nemusí, ale my bysme si ždibec nebo dva dali, s poctivým slovenským chlebem, oj! Nechce se mi věřit, že jsem byl ještě předevčírem tak na sračky, že jsem neexistoval, když nizozemský pobřeží trpělivě čeká, až se mu vrátím, a medvědi pod Fatrou si drbou kožichy o borovice. Ale co tě na tom vlastně tak překvapuje, lásko, kosti se taky chirurgicky lámou, aby mohly srůst znova a líp, a staletí mistři na špičkách čínskejch hor lámou svejm žákům hřbety úplně pravidelně. Asociace na rýži, maštěný zeleninový rizoto nad údolím Wallisu, mi plní hubu slinama.
I poslední noc trávíme spolu, jako to umí jen lidi, co v tom druhým dokážou vidět Buddhu. Netroufám si soudit, jak to vidí můj křesťanský Bůh, ale jak ho tak znám, mohl by mít docela radost. Jak si nás vyrobil, takový se mu oddáváme.
Vstávám za svítání, vlastně toho moc nenaspím, loučíme se bez keců a dlouhejch pohledů, cestou z kopce si pobrukuju Joe Elyho, až v Pamploně mě zabrzdí plný Talgo 12:33, takže oškrábu tužku eurem a čekám na vlak v pět. Pospávám v parku, malí kluci pinkaj tenis o zeď, zleva sem dolejhá zvuk sekačky a táhne světoznámá vůně čerstvě sečený trávy. Sídliště, prosvítající mezi duby nebo ořechy nebo co to tu je, by dost dobře mohly bejt Měcholupy. V tomhle parku jsem hledal v mapě před pěti dny a netušil, jestli tě najdu. Panečku, to se zase něco povedlo. Jdu do nádražního bufetu a udělám žaludku oslavu dvěma bramborovejma plackama, jsou studený a nijak zázračný, ale plní je tu salátem a rajčatama a tuňákem, což po týdenní dietě zní jako ráj. Za pultem obsluhuje bručoun jak ze špionážního filmu, rozlejvá červený víno do hezkejch obratnejch skleniček a mračí se na štamgasty, ti mu platí modrejma bankovkama, u výčepu je našlapáno a cinkaj zátky. Chvíli se sluním před nádražím, ale kolem čtvrtý mě to žene do stínu, tak si jeden najdu kousek od nástupiště, povídaj si tu dvě špekatý děvčata na cestách, ale já myslím na tebe a aby se neřeklo, taky na holku, co vypadala jako Franka Potente, potkávám ji v buse, na žlutým nádraží kupovala lístek do Zaragozy nebo kam a ve stánku něco sladkýho, tvářila se velmi povšechně a byla dokonalá, celá Franka na blond, tyhle letmý k tomu maj nezadržitelný tendence.
"Krajina zalitá zlatem", napsal jsem si pak u okýnka vlaku, ale koho to překvapí. Šest hodin do Barcelony uběhlo jako každejch šest hodin, kdy vám kolem utíká rovina, kde by se určitě fajn tábořilo. Je půl dvanáctý večer a poslední rodalies z Barcelona-Sants končí v Mataró. To mi stačí, sypu do automatu na jízdenky plnou kapsu drobnejch, dole u vlaku se v podzemním dusnu vyhejbám obrovský můře, co pochoduje po zemi se staženejma lesknoucíma se křídlama kolíbavým krokem švába, a pak už jsem na cestě podél pobřeží, v coche s opilcema, děsivě hubeným punkáčem a dvaceti dalšíma, úplně normálníma lidma, co jedou domů z práce a už se vidí v postelích, koupelnách, u do noci zapnutý televize.
Konečně jsem zpátky u moře, taneční muzika sype tý stejný noci skořici do ksichtu, na pláži má kolečko hipíků oheň a na dalších náhodnejch místech trčej v písku tmavý fleky, jak tam někdo spí nebo medituje nebo masturbuje nebo jen tak sedí a poslouchá příboj, sám sebou hodím na dvacet kroků od mokrý stopy moře, zabalím se do bundy a s hlavou na batohu chytnu několik meteorů, včetně jednoho hodně solidního, dvouvteřinovýho, pozdějš takovej a ještě jasnější uvidím na zastávce před panelákem, ale to už budu doma a tam ještě nejsem. Vlny uspávaj. Tam a zpátky, tam
A zpátky.
Někde úplně jinde, v ostrým slunečním svitu, padá dayvanskej kovboj k zemi a rodí se jako nadčlověk.
Vidím ho
Vidím slunce,
jak leze z moře, vidím tuhle obecnou pravdu a v kostech brní, jak se pohybujem s celou zemí k zániku za pět biliónů let a je to ten nejvznešenější pohyb, kterej možná nevysvětlíš křovákovi, ale on mu bude rozumět líp, než ty.
V
Ve skutečnosti se slunce zvedne normálně za pevninou, pobřeží je natočený tak, že kýčaři ostrouhaj, a já se s Venuší na jihovýchodě zvedám z písku, je nutný se dostat ještě kus vejš, Malgrat u moře se to tam jmenuje, času habaděj, ale mám rád svoje jistý a navíc chci jít pěšky.
To mě brzo pustí, tolik špíny podél silnice člověk neviděl ani tady za vlády lidu, kterej na lidství kašlal, černá kočka u skládky čumí jak puk a na čiči pochopitelně neslyší, auťáky kolem svištěj a po pláži to nejde, bo tam žádná není. Malý, odpadkama zasraný podchody trčej do moře sto dlouhejch kroků od sebe, jedním projdu a fotím si betonovej kvádr, o kterým by se dalo fabulovat jako o pamětníkovi kartaginců nebo podstavci nějaký zapomenutý, odplavený sochy.
Čím výš bylo slunce, tím víc mě tohle šlapání pustinou drtilo, tak jsem nabral tempo a u první zastávky v dohledu chytnul vlak nahoru, svezl se zadarmo pár stanic a v tý mojí přelezl zídku nástupiště, tak.
Abych byl na hledání hotelu, odkud mi to jede domů, hezky silnej, na rohu jsem v malým krámku nakoupil plátky holandskýho – hurá! – sýra, malý frankfurtský párky, čokoládu a plechovku coly, a spokojeně s tím vším vyrazil naplňovat ideál Evropský unie na prázdný dětský hřiště, když nepočítám dvojici uklízečů ve žlutejch vestičkách, ale ti si tam nehráli. Balil jsem párečky jeden po druhým do sýra a měl snídani caudillů, nebem kroužili kormoráni a dole skákaly sýkorky a vrabčáci, no dovedete si představit, že to bylo ideální ráno něco najít. Nacpanej jsem dostal velkou chuť na cigáro, ale papoušci (papoušci..) v korunách dvou stromů začali pořvávat Rrrrrakovina, rrrrakovina, tak jsem si trhnul nohou. Proti mně přistál bílej holoubek, úplně výstavní s chundelatejma nožkama, neměl jsem mu co hodit, tak se jen tak dívám, jak mezi šutýrkama vyzobává drobty. Určitě by se k tomu našlo nějaký vhodný zenový moudro, ale v kostele pár ulic odsud zazvonilo a já se zvednul projít hotelovou čtvrť.
Už mě nebaví neustále někam mířit, vidím se v autobusu směr Praha, hledám zase refuges před žárem a v nich mám chuť klimbat, tak jdu na kafe, objednávám si anglicky, Černý jako bezměsíčná noc radši vynechávám, protože už takhle mě macatá bloncka za pultem měří divným pohledem, nakonec vyjde najevo, že je to Češka a tohle fakt krajanskej podnik, v bedně nad stolama běží německej detektivní seriál s Kukurou v roli Muže v kabátu a totožně pitomý reklamní zpovědi na mycí prostředky, dal bych si ještě jedno kafe, ale šetřím drobáky na pumpy při cestě zpátky, Tak se mějte, ženská kejvá na pozdrav, homolky z okolních hotelů tam musí mít každejch dvacet minut, i když na grilovaný turisty je to možná málo riviérový a příliš obyčejný, s chlapem u forbesu, co zašlapává špačky přímo do podlahy.
Poslední čekání (doufám) krátím všemožnejma ptákovinama, nechci usnout, to až na cestě, vymejšlím zběsilý kurzy španělštiny, "Cuatro naginatas ~ čtyři naginaty", "Cuánto wakizashis? ~ Kolik wakizashi?", měřím pohyb slunce pokládáním cihly do rohu stínu, počítám imaginární tiráky, kterejma Luke s Dashou dostopovali až do Istanbulu a zážitků musí mít tři kufry. Je mi zle ze zájezdu, kterej si balí ty svý a chystá se vypadnout o autobus dřív, ti nemaj nic, vždyť co je to za Španělsko, když vás nedonutí kváknout ani to pitomý No lo comprendo, nevím.
Rodičům vezu láhev skvělýho vína, tři za 18 euro, vinice dvou bratrů, jednu jsme dali s kojoticí té noci, další dostane její rodina, asi jako "Děkuji za vaši dceru, je to ještě dítě." hlasem francouzský angličtiny Eddieho Izzarda nebo tak prostě. V sobě vezu mrtvolu, které bude potřeba se opatrně zbavit. Nejsem cestovatel. Až si dám doma někde mojito, bude to divnej pocit.
Erneste, ty špinavá píčo.
>| newton, 1. srpna 2006, 2:38
(Kate.Alice - Mail - WWW)
vzdycky dokazes rict to co ve me je: mrtvola, ktere je treba se opatrne zbavit, zlamany kosti, ktery mozna srostou lepe a mozna nesrostou nikdy...tyhle mista znam-barcelona a la rambla, malgrat a vsechna mestecka okolo, tossa de mar kde jsme romanticky zustali trcet a potisici se pohadali dokrve a me prave doslo ze to nema smysl.
(newt - Mail - WWW)
Kralovstvi za Spanelku.
O kov (Milan Pavlíček - Mail - WWW)
Pustil jsem si k tomu Prey; paralelu jsme si nastínili před odjezdem. Když skončily titulky, objevila se a promluvila na mě. Všechny ty řádky jsou pro ni, a tak dává schouleně a schovaně smysl, že se ptala, jaké jsou, tak trochu jako "Líbí se ti jeho nový oblek?"
Napsal jsem jí to. (Nebylo snadné na to přijít.) O něco později mi to přišlo výstižné, nepíšu to tedy i tobě. I ty -- ty následující -- řádky byly pro ni, budou tedy stát -- pod těmi pro ni.
Zdráhal jsem se říct, že je to dobré. Dobré bylo nedostatečné.
Je to užírající. (Čtenáře nebo autora? mačkala ona, ale já autora přece skoro neznám; ne tak jako ona.) Je to taková ošklivá zubatě otevřená konzerva. Můžeš se do ní ztratit a zavřít (vlastně tě sama spolkne), a přece se ti podaří se pořezat, když ne cestou dovnitř, tak ve snaze dostat se ven.
"Floutkovskej styl"? Ba. Ale tohle je jeho příběh. Je to jeho konzerva.
Patřej k sobě.
Všechny Španělky se nad ním rozplývaly.
(Efendri - Mail - WWW)
Paradni clanek, smekam...
(Lady Stardust - Mail - WWW)
a to dá rozum že španělskou kočku nebude zajímat nějaký český "čiči" :)
dobry... (Abel - Mail - WWW)
dost dobry poctenicko, ostatne jako vetsina kreativnich vytvoru na tomto blogu :)
(Jaxx - Mail - WWW)
skladam poklonu, strhujici cteni
(Lady Stardust - Mail - WWW)
tak to okomentuj jako obvykle, něčím co všichni ví nebo je to přímo a jasně v textua tvař se důležitě
(last jedi - Mail - WWW)
hmmm....je to zvlastne, tolko slov a ja prave nenachadzam tie prave ktorymi by som to okomentoval
(nooby - Mail - WWW)
hrdinsky docteno.. po mesici osamelyho bloudeni jihem italie pred rokem zpatky, ti rozumim vic nez bys cekal..
Zaplkat...
